Nadšení příznivců Ardbeg je z několika důvodů jedinečné. Především se jedná o skutečně vynikající whisky velmi ceněnou odborníky. Zadruhé jde o islayskou whisky přitažlivou pro milovníky rašeliny. Konečně založení Ardbeg Committee (Výboru pro Ardbeg), který spravuje pálenice a čítá zhruba 28 000 členů hlavně z VB, Švédska, Německa a Spojených států, fanoušky spojuje. Samotný Islay je ostrovem výborů. Na 3000 obyvatel existuje 150 výborů, takže Ardbeg Committee docela drží krok.

Do roku 1997 patřila pálenice společnosti Allied Domecq a vypadalo to, že majitele příliš nezajímá. Výroba běžela jen několik měsíců v roce, aby bylo dost whisky do směsí majitelů, a ti se přitom víc zaměřovali na Laphroaig. Znamenalo to, že dostupnost staré Ardbeg se později radikálně snížila a 17letá zmizela úplně. Když v roce 1997 vstoupila na scénu Glenmorangie plc., říkalo se, že zachránila Ardbeg před definitivním uzavřením, ale jak Mark Reynier ze společnosti Murray McDavid (který nakonec koupil Bruichladdich), tak Andrew Symington ze Signatory (který koupil Edradour) byli také ochotni Ardbeg odkoupit. Ardbeg kupuje hotový slad se specifikací 55 ppm z Port Ellen. Hotové lihovině to dává asi 23 ppm. Pálenice má jeden pár destilačních kotlů; kotel na lihovinu postavený v roce 2001 je vybavený čističem zvyšujícím reflux. Podle Stuarta Thomsona je to důvodem, proč se silně rašelinová Ardbeg pokládá za ovocnější a lehčí než například Lagavulin a Laphroaig. Ardbeg se skladuje téměř výhradně v sudech po bourbonu (některé z pálenice Jack Daniels) ve třech laťových a dvou policových skladištích s celkovou kapacitou 24 000 sudů (nejstarší pocházejí až z roku 1974/75). Novým ředitelem jedné z nejproslulejších pálenic světa se stal Michael Heads, který se do Ardbeg přestěhoval z pálenice Isle of Jura v březnu 2007. V tomto prostředí nebyl úplným cizincem, protože mnoho let pracoval v Laphroaig ještě v době, kdy obě pálenice vlastnila společnost.

Ardbeg nakupovala veškerý slad ze sladovny Port Ellen, ale při zvýšené produkci dvou vlastních pálenic společnosti Diageo na Islay nyní její potřeby z 20% pokrývá nákup z pevniny. Oficiálně je kapacita (i skutečná roční produkce) Ardbeg 1 milion litrů, což by se dalo zvýšit na 1,2 milionu při práci 7 dní v týdnu na 3 směny. Okolo 75 % produkce se dnes prodává jako single malt. V pálenici jsou jen dva kotle. Kotel na mladinu má 35 let, ale protože s přestávkou v letech 1982-1989 nevyráběl vůbec a pak až do roku 1996 jen pár měsíců v roce, má před sebou ještě kus života. Ardbeg a její dvě sousedky, Laphroaig a Lagavulin, leží jedna vedle druhé na jižní části Islay, které se říká Kildalton. Po zdejší rašelinové whisky je vysoká poptávka všude ve světě. Tyto tři whisky by se mohly zdát podobné, ale jsou mezi nimi velké rozdíly. Kapacita Ardbeg je značně menší než polovina těch druhých. Laphroaig a Lagavulin vyráběly víceméně bez přestávky od 2. světové války. Pro majitele to představuje problém, protože poptávka po Ardbeg se v posledních letech zvýšila a je otázka, jestli značně nepřevýší zásoby, aspoň co se týká starších typů, když ve skladištích jsou tak malá množství. Od roku 2007 se výroba zvýšila z 12 na 13 záparových cyklů týdně. Pálenice je vybavena nerezovou záparovou kádí a šesti kvasnými káděmi z oregonské borovice. 19